Dolomity 6.- 12.8.2016

Aneb italskou kuchyni miluju už dlouho, nastal čas zamilovat se do jejich hor.

Letošní "velkou" dovolenou jsme se rozhodli strávit v Dolomitech. Po důkladném promyšlení a plánování (V.: "Cortina je super, tam jsem byl vloni na závodech.", Já: "Ok, jedem tam") jsme se rozhodli strávit první část týdne v Cortina d'Ampezzo a následně popojet jinam.
Trixe jsme vzhledem k pohybovým problémům a věku odložili u skorotchánovců a v pět ráno vyrazili směr první ranní kafe a Itálie.
Po prvních dvaceti minutách cesty nám to do auta napálila očividně rozespalá srna. Auto přežilo střet bez úhony, což se o srně bohužel říct nedalo. 😔 Naštěstí řidič jedoucí za námi ihned přivolal zdejšího myslivce a ten zkrátil její očividné utrpení.
Cesta pak ubíhala rychle, z velké části totožná jako ta předchozí do Kaprunu, pro mě rozkouskovaná zastávkami na ledovou kávu.
Kousek za italskými hranicemi se ozvalo lupnutí a na čelním skle se udělala malá prasklina. Radost mi to úplně neudělalo, před měsícem jsem řešila nové povinné ručení a samozřejmě jsem čelní sklo nepojistila. 😀
Ale do kempu to vydrželo a celý následující týden taky... ostatně až do ledna, ale o tom třeba potom.

V Cortině jsme si podle recenzí vybrali kemp Rocchetta, kde jsme vyfasovali perfektní místo mezi stromy ve stínu a zároveň kousek od zázemí kempu. Takže nám do auta dosáhla i WiFi. 😃
Kemp je kousek od centra Cortiny. V kempu je k dispozici samozřejmě i pračka, což je super, sušička, kterou se sportovním oblečením moc nevyužijete, a pro případ vytrvalého deště i sušárna s odvlhčovačem vzduchu, což můžete naplno využít i v srpnu, vyzkoušeno za vás.

Passo di Giau

Staváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal.

Croda da Lago a Cinque Torri 

Na výlety jsme nechodili z Cortiny, ale pokaždé vyjeli do nějakého sedla autem. První den jsme startovali z Passo di Giau a přes sedlo Forcella do Zonia jsme obešli vrchol Col Piombin a Ponta Lastoi de Formin. Pak jsme vystoupali do průsmyku Forcella de Formin.
A tam to přišlo! V. mě donutil vydat se na menší kopeček s božím výhledem a když jsem se podívala dolu ze stráně, hrála si tam rodinka svišťů, no fakt, nekecám! Byla jsem z nich úplně unešená a nadšená, což V. trochu naštvalo, neboť se mě chudák snažil velice romanticky požádat o ruku. 😀
Nakonec mě donutil odpoutat zrak od ultraroztomilých svišťů, aby se mě mohl zeptat, zda si ho vezmu. No jako vezmu, ale ti svišti! To byl zážitek. 😊
Cestu k autu jsme zvolili kolem Cinque Torri, kde jsme se zastavili v Rifugiu na krátkou svačinu, než jsme zamířili zpátky k autu. Jako vždycky mě překvapilo, že je brzké odpoledne a na chatách není nic pořádného k jídlu. Prý bylo moc pozdě na oběd a moc brzo na večeři.

Averau 10 km, ⬆ 500 m

Snažili jsme se střídat kratší a delší výlety, takže druhý den jsme si dali jen kratší trek z Passo Falzarego kolem masivu Averau.
Bylo tam poměrně hodně turistů a dost nepříjemně mě překvapil starší pán, kterému přišlo jako dobrý nápad shodit ze srázu poměrně velký kámen. Povedlo se mu nejen strhnout na sebe pozornost, ale taky dost větších kamenů, které se valily přes turistickou cestu ve vrstevnicích křižující svah.
Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale příjemný zážitek to nebyl.
U Rifugio Averau v sedle Forcella Nuvolau (2 413 m n. m.) jsme chvíli poseděli a sledovali rekonstrukci jakési bitvy. Chvilku poté, co jsme se rozešli zase dál, nás doběhla nějaká paní, která si všimla, že jsem zapomněla hůlky a donesla mi je. Naprosto zlatá paní, já bych si na to vzpomněla až v první seběhu.

Tofana di Rozes 20.5 km, ⬆ 1.751 m 

Ministativ na mobil a BT samospoušť byl nejlepší kauf letošního roku. :)

Čaj se po takovým výšlapu hodí. :) Taky jsme si dali.

Nejtěžší trek týdne byl rozhodně kolem Tofany di Rozes. Výstup do Forcella Fontananegra na přímém slunku v prudkém svahu byl dost nepříjemný a počasí se celý den v tomto ohledu nelepšilo. Dali jsme si nahoře minestrone a skvělý bylinkový čaj a doplnili camelbak, z něhož se teda voda vypařovala rychleji než jsem čekala.
Cestou jsme si prohlídli i staré vojenské bunkry a ruiny opevnění, na což v Dolomitech narazíte na každém kroku neboť zde vedla italská fronta během první světové války. Když si člověk hopsá náročným terénem, nechce se mu ani věřit, že se v těchto podmínkách dalo nějak bojovat. Pravdou ovšem je, že povětrnostní podmínky a věci jako laviny a podobně, měly na této frontě více obětí než boj jako takový.
Na konci druhého výstupu mě čekalo překvapení v podobě vodopádu, kde jsem se dost ráda celá zmáčela. Cesta k autu pak byla běhavá svažitá široká zpevněná cesta, jako za odměnu. :)

Cascate di Fanes

Jako odpočinkový program na další den jsme si zvolili vodopády blízko Cortiny. Jsou kousek za kempem Olympia a dá se u nich perfektně zaparkovat. Celé vodopády jsou pak obkrouženy buď úzkou pěšinkou, nebo normální zpevněnou širokou cestou. Vzhledem k tomu, že celý předchozí den vytrvale pršelo, vodopády byly naprosto famózní, i když jsme si vzhledem k počasí nechali ujít techničtější cestu, která vede pod vodopádem.

Tre Cime di Lavaredo 23.2 km, ⬆ 1.251 m 

Tady hlídám já.

Výškový profil

Ikona Dolomit. Něco, co nemůžete vynechat, ani kdybyste chtěli.
Tre Cime jsme si vzhledem k parkovišti přímo u masivu naplánovali jako zase trochu kratší a míň náročný trek, kam jsme ani moc nepospíchali. Plán na poklidný den nám poněkud zkazili policajti, kteří nám na odbočce na parkoviště oznámili, že pro dnešek už tam nepouští žádná auta, že je plno. Po bojové poradě nad mapou jsme se rozhodli zaparkovat auto přes kopec u Lago di Dobbiaco a nahoru k Tre Cime si vyjít pěšky. Cesta byla dost příjemná, celou dobu mírně do kopce a opravdové stoupání nás čekalo až těsně pod věžemi v podobě skalní stěny, která se ale dala vyjít poměrně rychle.
Oběhli jsme si okruh kolem věží, kde byly davy lidí a rozhodli jsme se dál se zde nezdržovat a vyrazili k autu. Naprosto fantastický překvapení nám nachystala rodinka asi dvaceti svišťů, kteří se naprosto nerušeně mrcasili kousek od cesty. Turisty řešilo jen pár z nich, co byli očividně na stráži, zbytek si nerušeně cupital a zařizoval svý sviští záležitosti.

Tre Cime, kámo. 

Piz Boè (3 152 m n. m.) - 10 km, ⬆ 1.000 m

Vertikální kilometr na rozloučenou

Další den jsme se rozhodli, že si vyjdeme Piz Boè, což je údajně nejlehčí třítisícovka v Evropě a taky stolová hora a hlavně vrchol trasy Dolomites Skyrace, který se na Piz Boè běhá z Canazei. Výstup z Passo Pordoi ( 2 239 m n.m.) přes Forcella Pordoi Refuge (2 829 m n. m.) je naprosto ikonická část trasy, pro mě absolutní must see každého běžce v Dolomitech.
Počasí nám moc nepřálo, na celém Piz Boè se držely mraky, ze kterých pršelo a místy i sněžilo. Na vrcholu už byla poměrně silná vrstva sněhu, takže jsme se tam moc nezdržovali. Dost se hodilo značení vysokými bílými tyčemi s pruhy - v mlze nebylo vidět skoro nic. Cesta dolu už byla po celém týdnu v horách dost únavná a byla jsem ráda, že tady náš výlet končí.

Vzhledem k počasí a k tomu, že se prudce ochlazovalo i přes noc, jsme se rozhodli nepřesunout se do Canazei, ale rovnou do ČR. Neprozřetelně jsme vyrazili hned po návratu z Piz Boè, protože jsem věřila, že to odřídím až domu. Nakonec jsem to z bezpečnostních důvodů zabalila a spali jsme na parkovišti kousek před Českými Budějovicemi.