Dolomity 6.- 12.8.2016

Aneb italskou kuchyni miluju už dlouho, nastal čas zamilovat se do jejich hor.

Letošní "velkou" dovolenou jsme se rozhodli strávit v Dolomitech. Po důkladném promyšlení a plánování (V.: "Cortina je super, tam jsem byl vloni na závodech.", Já: "Ok, jedem tam") jsme se rozhodli strávit první část týdne v Cortina d'Ampezzo a následně popojet jinam.
Trixe jsme vzhledem k pohybovým problémům a věku odložili u skorotchánovců a v pět ráno vyrazili směr první ranní kafe a Itálie.
Po prvních dvaceti minutách cesty nám to do auta napálila očividně rozespalá srna. Auto přežilo střet bez úhony, což se o srně bohužel říct nedalo. 😔 Naštěstí řidič jedoucí za námi ihned přivolal zdejšího myslivce a ten zkrátil její očividné utrpení.
Cesta pak ubíhala rychle, z velké části totožná jako ta předchozí do Kaprunu, pro mě rozkouskovaná zastávkami na ledovou kávu.
Kousek za italskými hranicemi se ozvalo lupnutí a na čelním skle se udělala malá prasklina. Radost mi to úplně neudělalo, před měsícem jsem řešila nové povinné ručení a samozřejmě jsem čelní sklo nepojistila. 😀
Ale do kempu to vydrželo a celý následující týden taky... ostatně až do ledna, ale o tom třeba potom.

V Cortině jsme si podle recenzí vybrali kemp Rocchetta, kde jsme vyfasovali perfektní místo mezi stromy ve stínu a zároveň kousek od zázemí kempu. Takže nám do auta dosáhla i WiFi. 😃
Kemp je kousek od centra Cortiny. V kempu je k dispozici samozřejmě i pračka, což je super, sušička, kterou se sportovním oblečením moc nevyužijete, a pro případ vytrvalého deště i sušárna s odvlhčovačem vzduchu, což můžete naplno využít i v srpnu, vyzkoušeno za vás.

Passo di Giau

Staváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal.

Croda da Lago a Cinque Torri 

Na výlety jsme nechodili z Cortiny, ale pokaždé vyjeli do nějakého sedla autem. První den jsme startovali z Passo di Giau a přes sedlo Forcella do Zonia jsme obešli vrchol Col Piombin a Ponta Lastoi de Formin. Pak jsme vystoupali do průsmyku Forcella de Formin.
A tam to přišlo! V. mě donutil vydat se na menší kopeček s božím výhledem a když jsem se podívala dolu ze stráně, hrála si tam rodinka svišťů, no fakt, nekecám! Byla jsem z nich úplně unešená a nadšená, což V. trochu naštvalo, neboť se mě chudák snažil velice romanticky požádat o ruku. 😀
Nakonec mě donutil odpoutat zrak od ultraroztomilých svišťů, aby se mě mohl zeptat, zda si ho vezmu. No jako vezmu, ale ti svišti! To byl zážitek. 😊
Cestu k autu jsme zvolili kolem Cinque Torri, kde jsme se zastavili v Rifugiu na krátkou svačinu, než jsme zamířili zpátky k autu. Jako vždycky mě překvapilo, že je brzké odpoledne a na chatách není nic pořádného k jídlu. Prý bylo moc pozdě na oběd a moc brzo na večeři.

Averau 10 km, ⬆ 500 m

Snažili jsme se střídat kratší a delší výlety, takže druhý den jsme si dali jen kratší trek z Passo Falzarego kolem masivu Averau.
Bylo tam poměrně hodně turistů a dost nepříjemně mě překvapil starší pán, kterému přišlo jako dobrý nápad shodit ze srázu poměrně velký kámen. Povedlo se mu nejen strhnout na sebe pozornost, ale taky dost větších kamenů, které se valily přes turistickou cestu ve vrstevnicích křižující svah.
Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale příjemný zážitek to nebyl.
U Rifugio Averau v sedle Forcella Nuvolau (2 413 m n. m.) jsme chvíli poseděli a sledovali rekonstrukci jakési bitvy. Chvilku poté, co jsme se rozešli zase dál, nás doběhla nějaká paní, která si všimla, že jsem zapomněla hůlky a donesla mi je. Naprosto zlatá paní, já bych si na to vzpomněla až v první seběhu.

Tofana di Rozes 20.5 km, ⬆ 1.751 m 

Ministativ na mobil a BT samospoušť byl nejlepší kauf letošního roku. :)

Čaj se po takovým výšlapu hodí. :) Taky jsme si dali.

Nejtěžší trek týdne byl rozhodně kolem Tofany di Rozes. Výstup do Forcella Fontananegra na přímém slunku v prudkém svahu byl dost nepříjemný a počasí se celý den v tomto ohledu nelepšilo. Dali jsme si nahoře minestrone a skvělý bylinkový čaj a doplnili camelbak, z něhož se teda voda vypařovala rychleji než jsem čekala.
Cestou jsme si prohlídli i staré vojenské bunkry a ruiny opevnění, na což v Dolomitech narazíte na každém kroku neboť zde vedla italská fronta během první světové války. Když si člověk hopsá náročným terénem, nechce se mu ani věřit, že se v těchto podmínkách dalo nějak bojovat. Pravdou ovšem je, že povětrnostní podmínky a věci jako laviny a podobně, měly na této frontě více obětí než boj jako takový.
Na konci druhého výstupu mě čekalo překvapení v podobě vodopádu, kde jsem se dost ráda celá zmáčela. Cesta k autu pak byla běhavá svažitá široká zpevněná cesta, jako za odměnu. :)

Cascate di Fanes

Jako odpočinkový program na další den jsme si zvolili vodopády blízko Cortiny. Jsou kousek za kempem Olympia a dá se u nich perfektně zaparkovat. Celé vodopády jsou pak obkrouženy buď úzkou pěšinkou, nebo normální zpevněnou širokou cestou. Vzhledem k tomu, že celý předchozí den vytrvale pršelo, vodopády byly naprosto famózní, i když jsme si vzhledem k počasí nechali ujít techničtější cestu, která vede pod vodopádem.

Tre Cime di Lavaredo 23.2 km, ⬆ 1.251 m 

Tady hlídám já.

Výškový profil

Ikona Dolomit. Něco, co nemůžete vynechat, ani kdybyste chtěli.
Tre Cime jsme si vzhledem k parkovišti přímo u masivu naplánovali jako zase trochu kratší a míň náročný trek, kam jsme ani moc nepospíchali. Plán na poklidný den nám poněkud zkazili policajti, kteří nám na odbočce na parkoviště oznámili, že pro dnešek už tam nepouští žádná auta, že je plno. Po bojové poradě nad mapou jsme se rozhodli zaparkovat auto přes kopec u Lago di Dobbiaco a nahoru k Tre Cime si vyjít pěšky. Cesta byla dost příjemná, celou dobu mírně do kopce a opravdové stoupání nás čekalo až těsně pod věžemi v podobě skalní stěny, která se ale dala vyjít poměrně rychle.
Oběhli jsme si okruh kolem věží, kde byly davy lidí a rozhodli jsme se dál se zde nezdržovat a vyrazili k autu. Naprosto fantastický překvapení nám nachystala rodinka asi dvaceti svišťů, kteří se naprosto nerušeně mrcasili kousek od cesty. Turisty řešilo jen pár z nich, co byli očividně na stráži, zbytek si nerušeně cupital a zařizoval svý sviští záležitosti.

Tre Cime, kámo. 

Piz Boè (3 152 m n. m.) - 10 km, ⬆ 1.000 m

Vertikální kilometr na rozloučenou

Další den jsme se rozhodli, že si vyjdeme Piz Boè, což je údajně nejlehčí třítisícovka v Evropě a taky stolová hora a hlavně vrchol trasy Dolomites Skyrace, který se na Piz Boè běhá z Canazei. Výstup z Passo Pordoi ( 2 239 m n.m.) přes Forcella Pordoi Refuge (2 829 m n. m.) je naprosto ikonická část trasy, pro mě absolutní must see každého běžce v Dolomitech.
Počasí nám moc nepřálo, na celém Piz Boè se držely mraky, ze kterých pršelo a místy i sněžilo. Na vrcholu už byla poměrně silná vrstva sněhu, takže jsme se tam moc nezdržovali. Dost se hodilo značení vysokými bílými tyčemi s pruhy - v mlze nebylo vidět skoro nic. Cesta dolu už byla po celém týdnu v horách dost únavná a byla jsem ráda, že tady náš výlet končí.

Vzhledem k počasí a k tomu, že se prudce ochlazovalo i přes noc, jsme se rozhodli nepřesunout se do Canazei, ale rovnou do ČR. Neprozřetelně jsme vyrazili hned po návratu z Piz Boè, protože jsem věřila, že to odřídím až domu. Nakonec jsem to z bezpečnostních důvodů zabalila a spali jsme na parkovišti kousek před Českými Budějovicemi.

Zell am See a Kaprun 21.-25.7.2016

V červenci jsem si chtěla spravit chuť po rovinatém Švédsku a tak jsme vyrazili do Rakouských Alp. 

Ubytovali jsme se v kempu Panorama v Zell am See a protože bylo krásně, obuli jsme běžecký boty, na záda hodili batohy s vodou a vyrazili na Schmittenhöhe (1 965 m n. m.), což byla nejbližší skoro-dvoutisícovka.

Dalo to 20 km, ↑ ↓ 1.350 m.

Cestou jsme si svlažili nohy v nádrži u Glocknerhausu, která byla teda pekelně studená a pokochali se prvním nádherným výhledem...

A než jsme mohli definitivně obdivovat boží hřeben, tak mi došlo. No, po sedmi hodinách řízení a bez nějakýho pořádnýho jídla se nebylo čemu divit. Nahoře je sice komplex, kde kromě kostelíka maj i několik restaurací, ale tam zavírali v pět, takže nám načepovali limonádu, dali kousek štrůdlu a obsluha odjela poslední lanovkou dolu. 

Za vrcholem Schmittenhöhe následuje krásná houpavá hřebenovka, kterou si ale přeběhneme určitě někdy příště. :) A konečně se pokocháme tím super výhledem. 

Další den jsme vyrazili autem na Enzingerboden a odtud kolem Grünsee a Tauernmoosee k Weißsee. 

Protože do velkých hor jsem si přeci kupovala ty šíleně drahý pohorky, rozhodla jsem se je konečně zase obout a nelítat po horách v běžeckých botách... no, na první kopečku jsem to vzdala a Vítek mi do auta seběhl pro Hoky. :)))

Čekání na Godota... s botama.

Z Weißsee jsme to vzali kratší, míň kochací a víc běžeckou cestou direkt k autu a tak to dalo dvacku o prakticky totožných parametrech jako den předchozí. 

Z výstupu do sedla před Weißsee.

Třetí den, v pátek, jsme se přesunuli do Kaprunu, kde nám Dynafit zařídil ubytování. Hlavním cílem našeho výletu byla totiž Vítkova účast na sobotním Glockner Trail, kterou mu financoval Dynafit. 

Protože jsme si chtěli dát odpočinkový den, prošli jsme si akorát soutěsku pod jezerem Klammsee a město. Museli jsme odpoledne na předstartovní tiskovku a chtěli jsme projít závodní expo, jestli nenarazíme na něco, co nám v naší výbavě akutně chybí.  

Další den si Vítek zaběhl Glockner Trail, zatímco já jsem si užívala hamaku na obrovské terase s výhledem na hory a přečetla knížku. :)

Protože v rámci pobytu jsme měli nárok na Kaprun card, slevovou kartu s různými bonusy, na neděli jsme si naplánovali výlet lanovkou na Kitzsteinhorn. :) Já jsem se teda konečně podívala nad 3 000 m n. m. a navíc poprvý na ledovec! :) 

Krom edukačního programu, boží vyhlídky a tunelu skrz kopec se tam dalo taky zabobovat a to bylo senzační. :) Protože kde jinde si zabobujete v červenci?  

Cestou domu jsme se stavili ještě v ledové jeskyni Eiriesenwelt, která vypadá jako dračí hnízdo. Minimálně zvenku. Zevnitř teda vypadá asi nějak takhle, když máte štěstí. My ho neměli, takže obrázek je z netu. 

Protože moje potřeba navštěvovat jeskyně souvisí s chutí porazit klaustrofobii, docela jsem ocenila, že jsme dostali přidělenou jednu z pár půjčených karbidek (protože nevim jak vám, ale mně vlastní světlo v uzavřenejch prostorách dost pomáhá!). Nevýhodou bylo, že jsme museli chodit poslední a protože se prohlídky krom nás účastnila i naprosto netrénovaná paní v pokročilém stádiu těhotenství, neustále jsme na ní čekali a většinu výkladu ani neslyšeli. Taky nám vypila vodu a snědla svačinu, ale  moje klaustrofobie je zas o notnej kus menší. ;)

MF50 2.7.2016

Slovenskou Malou Fatru naprosto nekriticky zbožňuju. Její hřeben je běhavý, nechybí tam pasáže připomínající opravdové hory a co víc, pořád je tam poměrně málo lidí. :) Závod, který hřeben Malé Fatry celý přebíhá jsem si samozřejmě navzdory absenci běžeckého tréninku nemohla nechat ujít a tak jsem se v prosinci velice optimisticky zaregistrovala na Malofatranskou padesátku.

Teploty při tomto závodě tradičně překračují 30 °C a tak jsem celý týden před startem měla v prohlížeči otevřenou webkamerku na Chlebu, která zobrazuje i teploty. Vzhledem k tomu, že vedro fakt nedávám (a pro Míšu ještě jednou, fakt nedávám! :) ), počítala jsem s DNF, ale ani tak jsem si nechtěla nechat výlet na Fatru ujít. :) V. čeká Glockner Trail, takže na MF50 mi slíbil support a dohodli jsme se, že vzhledem k předpovědi počasí to pojmeme jako easy trekking a při sebemenším náznaku přehřátí odstupuju.

Start byl naplánovaný na 6:00, nakonec jsme oproti plánu nespali ve společné tělocvičně, kde bylo fakt vedro, ale ustlali jsme si v autě. Kde nás ve tři ráno vzbudila banda poláků, kteří dorazili na závod a svými zvukovými projevy imitovali stádo oslů. Ale aspoň nám nebylo vedro. :)
Budík v 5:00 byl pro V. dost vražednej, ale nakonec to nějak zvládl a na start jsme dorazili jen s pětiminutovým zpožděním. Vzhledem k tomu, že z Terchové se startovalo k soše Jánošíka, kam vede úzká cestička, zástup běžců jsme došli hned vzápětí a svižnou chůzí jsme pokračovali s nimi. Terchovou jsme opustili po asfaltce směrem do Vrátné doliny.

Trasa našich 30 km 

První stoupání na sedlo Príslop pokračovalo přes Baraniarky, Žitné a Kraviarské do Sedla za Kraviarským a pak následoval seběh zpátky do Vrátné doliny na první občerstvovačku.

Tam jsem málem zapomněla hůlky, nic nesnědla, jen si doplnila vak a hned jsme svižně vyrazili na Chatu na Grúni. Tam byla cesta dost příjemná, šlo se mi skvěle a V. nešetřil chválou, že ten tisíc km na kolobce za letošek je dost znát. Z Chaty na Grúni nás čekal pro mě dost nepříjemný seběh do Štefanové. Cesta byla poměrně široká, přehledná, teoreticky nebyl důvod neběžet, ale nemám letos nasbíháno, tak jsem si ten seběh ani zdaleka neužila. Potrápily mě i puchýře z bot.

V rámci prevence přehřátí jsem se rozhodla sledovat tepy - jak rychle se vrací k normálu a kolem jaký hladiny se drží. Tušila jsem, že kolem 175 tepů budu mít limit, nad kterým delší dobu nevydržím. Ve skutečnosti se moje tepy držely do 150, pak do 160 při stoupáních.

Profil

Následoval nekonečnej výstup na Velký Rozsutec skrz Tesnou Rizňu, která byla samozřejmě první prázdninový víkend zavalená turistama. Posléze se ukázalo, že to byl spíš takovej trailer k tomu, co přijde na Rozsutci. Na začátku mi začlo docházet - nevychytala jsem jídlo, takže jsem začla pravidelně při každý pauze chroustat ořechy a sušený ovoce. Na gely jsem na dlouhých štrekách definitivně zanevřela - výkyvy cukru mi nedělaj moc dobře a spíš je to při dlouhý zátěži kontraproduktivní. V Sedle Medzirozsutce už bylo poměrně vedro, takže mě pomalu začal přecházet humor. V půlce výstupu na Rozsutec mi došla voda ve vaku a tepy začly ihned stoupat ke 170 a dolu klesaly výrazně pomaleji. Necítila jsem se vůbec dobře, naštěstí nás v Sedle Medziholie čekala další občerstvovačka.

K té jsem dorazila už značně vyprahlá a proto mě oznámení "vodu nemáme, jen kolu a kofolu" moc nepotěšilo. Chápu, že jsme přišli poměrně pozdě, ale stále v čase, kdy bychom celou trať došli včas a za náma bylo ještě dost stovkařů i padesátkařů. Další občerstvovačka s vodou byla osm km vzdálená na Chatě pod Chlebom, kam vedla cesta přes Stoh a celou dobu po nechráněným hřebeni v šíleným vedru. Posílat tam lidi bez kapky vody v camelu, kterým doteď trvalo osm km cca 3 hodiny bylo od obsluhy občerstvovačky i přítomný horský služby dost nezodpovědný a dost se divím, že se nikdo při tomhle přesunu nesložil. Jeden dobrák mi sice přelil obsah svýho hydrapaku, ale nakonec jsem po zralé úvaze rozhodla, že na to kašleme. Potřebovala bych vody mnohem víc než ten darovanej necelej litr a asi by to stejně k ničemu nebylo.

Relax na Medziholie

Jak moc by to bylo k ničemu jsem zjistila, když jsme se spustili z kopce do doliny a já skrz puchejře na palcích a vnitřní straně pat (blbá pronace v neutrálních Hokách!) šla sotva krokem. Ale jako odměnu jsme si ze Štefanové sjeli do Terchové na půjčených kolobkách. Byly to historický Miba a na horší kolobce jsem snad v životě nejela. :)

V Terchové jsme vzali auto a jeli do cíle MF50, do Lipovce, kde jsme si vyzvedli batohy, dali večeři a pomalu se chystali spát, když se na obzoru objevila bouřka. Nejprve mi blesky osvětlující celé Martinky přišly pěkný, ale když se stopnul závod s ohledem na 100km frontální systém v rychlosti na pomezí vichřice a orkánu, humor mě přešel. K tomu se do cíle dostavil ještě stovkař Libor se zraněným chodidlem, který se nechal svézt z trati horskou, ale nemohl se dostat do Fačkovského sedla, kde byl cíl MF100, pro batoh a spacák. Organizátoři ho dost neslušně odbyli, že to není jejich problém a má si tam nějak dojít. Upozorňuji, že to bylo 60 km autem. Protože někdo to udělat musel, nabrali jsme do auta další dva nešťastníky ve stejné situaci a vyrazili na Fačkov. Cestou jsme si ještě užili přicházející bouřku, kdy skrz prudký vítr a mohutný déšť nebylo vidět nic a já musela jet často krokem.  Odměnou nám byl nocleh v posteli na chatě, což bylo vzhledem k počasí poměrně fajn. :)

Celkem jsme urazili 30 km, nastoupali 2 500 m a naklesali 2 200 m. Nebylo to celých 56 km, ale i tak to byl super trénink.

Shrnuto a podtrženo: MF50 je nádherný závod v krásné lokalitě, neskutečně těžký, náročný a s neskutečně špatnou a nezvládnutou organizací. Než vyčichne tahle pachuť, tak se na Malou Fatru budu vracet běhat jen sama.

V čem jsem běžela?
Hoka One One Speedgoat - měkká bota, která dala zabrat nejen mý klenbě a nártům, ale taky mi vyrobila skvělý puchejře na patě, palcích a zdevastovala malíčky :))) ale jinak je furt miluju, jak jinak :)

Kompresní kraťasy Compressport trail Running Short V2 a Gore marathonky - kombinace, která se mi prostě neoběhá a je maximálně komfortní. :)

Triko Inov8 Base Elite 125 - se zipem umožňuje skvělou termoregulaci, tílko bych kvůli odřeninám beztak nemohla mít, takže tohle bylo super a nezklamalo.

A co jsem snědla?
Jak jsem již avizovala, hory běhám na ovoce a ořechy :)

Nízké Tatry a Velká Fatra s Trixem 28. a 29.5.2016

Nízké Tatry: Trangoška - Chata Gen. Šefánika - Ďumbier - Chopok - Dereše - Kosodrevina - Trangoška 

Nízké Tatry mým posledním restem stran slovenských hor.

Spali jsme na Trangošce, a naplánovali si jednodenní okruh, co měl 17.5 km s převýšením 1 250 m.

Na Štefáničce jsme si dali horký bylinkový čaj. Trixa se nejprve naprosto samozřejmě infiltroval do výdejního okýnka šplhem po zdi a pak se trochu vyděsil práskání bičem. 

Navíc do vysokohorského biotopu místy dokonale zapadnul.

A mimo jiné i zvládnul asistovat Vítkovi při focení novinky od Salewy (recenze na rungo.cz).

Ďumbier (2043 m n. m.)

Nevynechali jsme samozřejmě nejvyšší vrchol...

Chopok (2023 m n. m.)

A ani ten druhý nejvyšší, kde jsme zmokli. :) A tak jsme si na chatě dali další bylinkový čaj. 

Hřeben Nízkých Tater

Velká Fatra: Liptovské Revúce - Ploská - Borišov a zpátky

Druhý den jsme se přesunuli na Velkou Fatru, kde jsme si pouze vyšli na Borišov na polívku a čaj a zpátky. :) Bylo to 16 km a nastoupali jsme 1 300 m.

Pohled na Borišov z Ploské.

Abych byla upřímná, Velkou Fatru v lásce nemám. Strávila jsem na ní jednou prodloužený víkend přechodem a v hlavě mi zůstala jako zbytečně zalesněná, zbytečně kopcovitá a oproti Malé Fatře k uzoufání nudná... 

Trixa ví, komu to tady patří :)

Teď musím říct, že i tady se mi líbí a doufám, že ten přechod si někdy zopakujeme na lehko běžecky. :) 

Cestou z Borišova

Oba výšlapy s náma ušel Trix a ani jednou nezakulhal. Díky za to! :) 

Po Švédsku s kolobkou i bez...

Přírodní rezervace Gropahålet

Leží asi 15 km na kole od Åhusu, na pobřeží moře. Nachází se u ústí řeky Helgeå do moře a je typická borovicovým lesem a rozlehlými písčitými dunami. 

S kolobkou "na těžko". 

Chodníčky! <3 

Písečné duny

Jedním z důvodů ochrany tohoto místa je přítomnost vzácných druhů mechů a lišejníků. Na pobřeží moře se tu nachází psí a naturistická pláž. Jsou oddělené, ale myslím, že nazí psi se zde mohou koupat také. 

Univerzitní město Lund

Lund je jedno z nejstarších měst Švédska a kromě poměrně pěkné univerzitní knihovny...

...tu najdete taky nádhernou katedrálu z roku 1103. Je z nádherného šedého pískovce a má svůj vlastní orloj (mnohem hezčí, než máme v Brně samože), sbírku cizojazyčných biblí a pěknou obrovskou kryptu. Lund byl severní baštou křesťanství a tato původně římskokatolická stavba je od švédské protestantské reformace sídlem lundského biskupa. Luteránství je ve Švédsku nejrozšířenější náboženství, podle tetky wiki je druhý islám.

 Taky tam najdete nejstarší školu ve Skandinávii - Katedralskolan. Tahle původně církevní škola z roku 1085 je dneska veřejným gymnáziem. A je dost pěkná! 

V Lundu mě taky zaujalo medicínské muzeum, ale vzhledem ke státnímu svátku (kterých maj švédi fakt mraky), jsme se s Míšou dovnitř nedostaly. Za nášvtěvu ale rozhodně stojí botanická zahrada, která je přístupná zdarma (i ve svátek) a v místním skleníku pobíhají roztomilé rodinky japonských křepelek. :) 

Kodaň

Protože z Malmö je to do Kodaně co by kamenem dohodil a zbytek došel před Øresundský most, nemohla jsem si nechat ujít ani tohle město. Kolobku jsem nechala tentokrát doma, i když jsem toho pak nesčetněkrát litovala. :) 

V Kodani jsem se prošla po zdejší "náplavce", kde jsem se podívala na místní blešák, Královskou knihovnu aka Black diamond, ...

Black diamond

... a pokračovala směrem na svobodnou čtvrť Christianii. Kde se dealuje hašiš, hippiesáci prodávaj kompletní sortiment ethno obchodů a nesmí se tam spousta věcí. Mimo jiné fotit, telefonovat a běhat. 

Vstup do Christianie

:) 

Nemohla jsem si nechat ujít ani Nyhavn, neboť tolik barevných domečků asi jinde pohromadě neuvidíte. :) 

Na druhou stranu sochu malé mořské víly o kousek vedle jsem si klidně mohla nechat ujít, neboť tam byla nepřekvapivě obrovská fronta a nebylo ani moc o co stát. 

Rozhodně doporučuju i návštěvu Kastellet, což je pevnost bastionového typu ve tvaru pentagramu. Je  velice zachovalá a na jejích valech si můžete dát příjemný piknik s výhledem na vodní příkop. Nebo jenom tak posedět a sledovat probíhající běžce. :) 

St. Alban Church před vstupem do pevnosti.

S koloběžkou na sever (Malmö) 9.-19.5.2016

Moje kamarádka Míša si zamilovala Švédsko. Zamilovala si ho tak moc, že tu už dva roky dělá doktorát, jehož tématem jsou malé potvory, co vydrží zmražení v ledu i výbuch atomový bomby. Nebo tak něco. Jestli vydržej i tu atomovku, to se musíte zeptat jí, já jenom odhaduju. Protože je zima ve Švédsku depresivní, pozvala mě Míša na návštěvu do Åhusu na jaře/začátkem léta. :)

Åhus se nachází na pobřeží moře na jihu Švédska, cca 20 km od univerzitního městečka Kristianstad. Vzhledem k tomu, že je to poměrně rovinatá oblast, rozhodla jsem se na návštěvu vzít i kolobku a pořádně si projet zdejší cyklostezky. Cestovala jsem nakonec busem s Bohemian Lines a to proto, že jezdí přímo z Brna, jezdí bez přestupu a vozí kola. :) 

Balení

Na kolobku jsem si nechala ušít na míru cestovní obal od Konig surf, který dorazil do tří týdnů od objednání a vyšel na pár korun (konkrétně necelých 700,- včetně dopravy PPL). Na cestu jsem si pořídila nový dva mazlíky od Ospreye a to konkrétně Kyte 46 a skládací batoh Ultralight Stuff Pack Uni s objemem 18 litrů. Doma jsem rozhodně nemohla nechat ani kafe a aby bylo na čem uvařit, sbalila jsem Pocket Rocket od MSR. :) 

Sbalená kolobka v obalu

Kolobka se do obalu skládá poměrně rychle a jednoduše - vyndám přední kolo a sklopím řidítka povolením představce. Poprvý jí tam dostat byl trochu boj, ale teď mi složení i rozebrání zabere tak dvě minutky.

Přestože jsem kolobce musela předem rezervovat místo v buse, řidič o ničem nevěděl a kdybych za ní nezaplatila, tak si asi ani nevšimne. Toho, že jsem přilbu hodila do vaku ke kolobce jsem začala litovat asi po pěti vteřinách, kdy na ní hodil dvě krosny. No co už. Beztak bude čas jí vyměnit. :)

Vyjížděli jsme z Brna ve 13:30 a do Malmö jsme dorazili v 5:30 ráno. Batoh jsem hodila do úschovny na nádraží, složila kolobku a pouze s malým Ospreyem vyrazila projet město. :) Poměrně nepříjemným zjištěním byl fakt, že jsem si sice zabalila svůj obrovský a těžký řetězový zámek od Abusu, ale nesbalila jsem od něj klíčky. Naštěstí jsem si to uvědomila než jsem ho zacvakla, asi bych těžko hledala někoho, kdo mi frézou osvobodí kolobku. :)))

 Liduprázdné Malmö bylo okouzlující, na nádraží jsem si koupila vyhlášené kanelbullar a snědla si je v přístavu, kde jsem nepotkala ani nohu. :) Jako vyhlášený ekoterorista jsem se musela zajet podívat do City of Tomorrow, čtvrti Västra hamnen, která nezanechává žádnou uhlíkovou stopu. Navíc se tam parkujou jachty před barákem, bydlí na vodě a vůbec je to tam moc hezký.

Pak jsem si prohlídla místní hrad a zabetonovaný jelínky v parku a už byl pomalu čas vyzvednout batoh a přesunout se do Kristianstadu za Míšou. :) 

Tam jsme navštívily Naturum Vattenrike, což je dřevěná stavba postavená na řece Helge å v přírodní rezervaci pod ochranou UNESCO. 

A zbytek příště! ;)

Perun Skymarathon 7.5.2016

Loňský Perun Skymarathon byl můj první horský závod. Tehdy jsem dokončila pod osm hodin, poměrně spokojená (protože před limitem a vlastně bez tréninku) a letos jsem plánovala čas stlačit pod sedm hodin. Přestože letos jsem trénovala výrazně víc než vloni, chybělo mi běhání. Moje vleklé (a dosud nezdiagnostikované) nervo-svalové problémy se projevily v lednu a proto jsem za letošní rok naběhala cca 25 km. Snažila jsem se to dohnat na běžkách, dokud byly podmínky, pak na kolobce, na TRXu, v posilovně a jógou. Z posledních šesti týdnů před závodem jsem jich pět strávila ve Vídni, kde jsem dvakrát denně jezdila na kolobce do práce a z práce, pak si zaposilovala a regenerovala se jógou. Byla jsem si poměrně jistá, že letos bude Perun mnohem větší zábava a strávím na trati o něco kratší dobu.

Týden před závodem jsme dali poslední delší výlet s Trixem a dokonce cca pět kilometrů popoběhli. Běželo se mi lehce a bezbolestně, což je pocit, který prostě neznám a byla to paráda.

Den před závodem jsme přijeli do Oldřichovic na registraci a ubytovali se na Horské chatě Kozinec (což bylo kromě Javorového jediné místo, kde neměli problém se psem).

Večer jsem si jen připravila výbavu, zapomněla si nahrát do iPodu hudbu a naštěstí nezapomněla sbalit výživu. Vzhledem k tomu, že na gely se mi v horách nefunguje úplně ideálně (výkyvy cukru mi nedělají nejlíp), rozhodla jsem se letos zkusit na nějaké kratší trati oříšky a sušené ovoce. Kromě toho jsem samozřejmě brala gely od G.U., protože zůstat pod sjezdovkou s hlaďákem a kešu asi není ideální, GT tablety a slané tyčinky od Powerbaru. Na poslední chvíli mi Vítek přisypal do batohu Electrolyte kapsle od G.U., které se koupil kvůli křečím. Já na křeče netrpím, neboť běhám pod svoje možnosti a tím pádem jsem je brala spíš jako rezervu.

Na nohy jsem obula (poprvé při běhu, což byla samozřejmě blbost) Hoka One One Speedgoat, které jsem si doma sušila od zimy, kdy jsem ještě běhala. Proviant, který mě měl provázet osm hodin v horách jsem si nacpala do velkýho batohu od Salomonu včetně pertexky od Inov8 pro případ zhoršení počasí. Přes kompresní kraťase od Compressportu jsem si vzala sukni od Dynafitu (recenzovali jsme na Rungo.cz) a triko Asics.

Po kontrole předpovědi počasí a zjištění, že opravdu má být 15 °C a slunečno jsem začala být poněkud nervozní a doufala, že se počasí přeci jenom umoudří směrem k loňským 4 °C a mlze, kdy se mi běželo šlo báječně. Před devátou ranní mi auto zaparkované ve stínu zarputile tvrdilo, že venkovní teplota je 16 °C a já už tušila, že letos budu více než spokojená se stejným časem jako vloni. Teplo prostě nesnáším dobře a nejsem schopná si na něj zvyknout. Na startu jsem se zařadila až na konec "fronty" ve stínu a doufala, že nahoře v kopcích bude mnohem větší chládek než dole. Po odstartování nás čekalo pár set metrů po asfaltu do kopce k nástupu na sjezdovku. Vím, že v prvním kopci se tu nerozhoduje (ne že by na mý výkonnostní relaci bylo o čem rozhodovat) a proto jsem si to v klidu došla až ke sjezdovce a snažila se jen nikomu nepřekážet. Sjezdovka byla z velké části na přímém slunci a tak jsem šla straně ve stínu. Ani tam však nebylo dost chladno a já cítila, jak se nejen začínám neskutečně potit, ale jak ani pocení tělu nestačí. Začla jsem zpomalovat a když se mi začla motat hlava a měla jsem dojem, že omdlím, došlo mi, že letos tenhle závod možná ani nedokončím. Na vrchol sjezdovky jsem se dostala s vypětím všech sil jako pátá od konce. Bylo mi to dost jedno. Rozhodla jsem se doběhnout na první občerstvovačku, což už bylo jen z kopce a tam se rozhodnout, jestli závod vzdám, nebo budu pokračovat.

Seběh vedl lesem, kde jsem doufala, že se ochladím a přejdou mě závratě. Moje představy byly více než naivní, v seběhu jsem prostě nemohla zrychlit. Při jakýmkoliv zrychlení tepů mi tělo odpovědělo závratí a zimnice se mi střídala s návaly horka. Litovala jsem, že nemám tepák a nemůžu si tepy hlídat přesně. Klusala jsem si pomaličku adekvátně tomu, že na Hoky jsem nebyla zvyklá a loňskému zranění vazů v kotníku na stejném závodě. Než jsem doběhla na občerstvovačku, už jsem sice stlačila průměr na nějakých 12 min/km, což bylo lepší než jsem čekala, ale stále jsem nemohla zrychlit. Namočila jsem si do tekoucího potoka šátek a rozhodla se pokračovat. Držela jsem si svoje konstantní tempo do kopce, kde jsem předcházela očividně přehřátou kolegyni, a pak i z kopce. Rozhodla jsem se držet se v takové intenzitě, co mi nebude dělat problém a zkusit to dokončit minimálně k eliminační kontrole. Na sedmém kilometru jsem psala Vítkovi, že jsem přehřátá a že zvažuju odstoupení pod sjezdovkou v Řece. Po necelých pěti minutách mi přiklusal naproti, že mu to vůbec nejde a tak na mě beztak čekal.

Po té, co tohle předvedl i na Šelmě si začínám myslet, že se z toho stala jeho nová zábava. :)

Společně jsme se pomalu probojovali až pod sjezdovku v Řece, kde jsem se cítila poměrně v pohodě, ale zvýšení tepů ve stoupání mě zase úplně sejmulo a už dole bylo jasné, že limit na eliminačce nestíháme. Byly to čtyři kilometry a nám zbývalo necelých 40 minut. Nestihli jsme. :) s úsměvem jsme nahlásili čísla a vydali se kratší cestou do cíle, přičemž cestou mi moje boží žlutý Asics triko stihlo vyrobit díry do kůže v podpaždí (blbě umístěný šev) a druhý nevhodně zvolený kus oděvu zase díry do třísel. No tak příště už vím, co si rozhodně nevezmu. :)

V cíli jsme si užili fandění dobíhajícím a nakonec jsme se rozhodli vyrazit ještě v sobotu večer do Brna. Při scházení dolu do Oldřichovic se mi podařilo si opětovně přisednout kotník a tak myslím, že Beskydy jsou pro můj pravej kotník fakticky prokletí. :) Naštěstí letos to vypadá, že nestrávím celou sezonu s ortezou, což by bylo docela fajn. :)

Shrnuto a podtrženo, Perun byl pro mě super trénink - nakonec 24.5 km a 2000 m převýšení, ozkoušela jsem si stravu, na které víceméně při své nízké intenzitě můžu fungovat a zjistila, jaký kusy oblečení si na dlouhý běhy už nikdy nevezmu. :) Pozitivní bylo, že moje svalový problémy si daly poměrně pokoj a kromě prvního stoupání, kdy to bolelo hodně, jsem mohla místama i suverénně klusat, což vloni rozhodně nešlo. :) Takže jsem nadmíru spokojená, s počasím nic neudělám, ale rozhodně to ještě před dalšíma závodama zkonzultuju s doktorem.

V čem jsem běžela:
Hoka One One Speedgoat - s touhle botou se budu muset teprve sžít. Poslední dobou dost chodím ve Skorách a tak mě vzhledem k mým kotníkům vysoký boty dost děsí. Uvidíme. Drží v terénu dobře, tak až jim svěřím svou důvěru, bude to určitě paráda. :)

Kompresní kraťasy Compressport trail Running Short V2 a sukně Dynafit React - super kombinace, ale nesvlíká se to zrovna komfortně, což mě dost mrzí :)))

Triko Asics Graphic Scoop Top W - má blbě umístěný švy v podpaždí, které při masivním pocení a dlouhodobé zátěži dost nepříjemně dřou

Co jsem snědla:
G.U. Salted Caramel energy gel
GT tablety
Electrolyte tablety G.U.
Kešu a sušený hrušky ;)