Zell am See a Kaprun 21.-25.7.2016

V červenci jsem si chtěla spravit chuť po rovinatém Švédsku a tak jsme vyrazili do Rakouských Alp. 

Ubytovali jsme se v kempu Panorama v Zell am See a protože bylo krásně, obuli jsme běžecký boty, na záda hodili batohy s vodou a vyrazili na Schmittenhöhe (1 965 m n. m.), což byla nejbližší skoro-dvoutisícovka.

Dalo to 20 km, ↑ ↓ 1.350 m.

Cestou jsme si svlažili nohy v nádrži u Glocknerhausu, která byla teda pekelně studená a pokochali se prvním nádherným výhledem...

A než jsme mohli definitivně obdivovat boží hřeben, tak mi došlo. No, po sedmi hodinách řízení a bez nějakýho pořádnýho jídla se nebylo čemu divit. Nahoře je sice komplex, kde kromě kostelíka maj i několik restaurací, ale tam zavírali v pět, takže nám načepovali limonádu, dali kousek štrůdlu a obsluha odjela poslední lanovkou dolu. 

Za vrcholem Schmittenhöhe následuje krásná houpavá hřebenovka, kterou si ale přeběhneme určitě někdy příště. :) A konečně se pokocháme tím super výhledem. 

Další den jsme vyrazili autem na Enzingerboden a odtud kolem Grünsee a Tauernmoosee k Weißsee. 

Protože do velkých hor jsem si přeci kupovala ty šíleně drahý pohorky, rozhodla jsem se je konečně zase obout a nelítat po horách v běžeckých botách... no, na první kopečku jsem to vzdala a Vítek mi do auta seběhl pro Hoky. :)))

Čekání na Godota... s botama.

Z Weißsee jsme to vzali kratší, míň kochací a víc běžeckou cestou direkt k autu a tak to dalo dvacku o prakticky totožných parametrech jako den předchozí. 

Z výstupu do sedla před Weißsee.

Třetí den, v pátek, jsme se přesunuli do Kaprunu, kde nám Dynafit zařídil ubytování. Hlavním cílem našeho výletu byla totiž Vítkova účast na sobotním Glockner Trail, kterou mu financoval Dynafit. 

Protože jsme si chtěli dát odpočinkový den, prošli jsme si akorát soutěsku pod jezerem Klammsee a město. Museli jsme odpoledne na předstartovní tiskovku a chtěli jsme projít závodní expo, jestli nenarazíme na něco, co nám v naší výbavě akutně chybí.  

Další den si Vítek zaběhl Glockner Trail, zatímco já jsem si užívala hamaku na obrovské terase s výhledem na hory a přečetla knížku. :)

Protože v rámci pobytu jsme měli nárok na Kaprun card, slevovou kartu s různými bonusy, na neděli jsme si naplánovali výlet lanovkou na Kitzsteinhorn. :) Já jsem se teda konečně podívala nad 3 000 m n. m. a navíc poprvý na ledovec! :) 

Krom edukačního programu, boží vyhlídky a tunelu skrz kopec se tam dalo taky zabobovat a to bylo senzační. :) Protože kde jinde si zabobujete v červenci?  

Cestou domu jsme se stavili ještě v ledové jeskyni Eiriesenwelt, která vypadá jako dračí hnízdo. Minimálně zvenku. Zevnitř teda vypadá asi nějak takhle, když máte štěstí. My ho neměli, takže obrázek je z netu. 

Protože moje potřeba navštěvovat jeskyně souvisí s chutí porazit klaustrofobii, docela jsem ocenila, že jsme dostali přidělenou jednu z pár půjčených karbidek (protože nevim jak vám, ale mně vlastní světlo v uzavřenejch prostorách dost pomáhá!). Nevýhodou bylo, že jsme museli chodit poslední a protože se prohlídky krom nás účastnila i naprosto netrénovaná paní v pokročilém stádiu těhotenství, neustále jsme na ní čekali a většinu výkladu ani neslyšeli. Taky nám vypila vodu a snědla svačinu, ale  moje klaustrofobie je zas o notnej kus menší. ;)

MF50 2.7.2016

Slovenskou Malou Fatru naprosto nekriticky zbožňuju. Její hřeben je běhavý, nechybí tam pasáže připomínající opravdové hory a co víc, pořád je tam poměrně málo lidí. :) Závod, který hřeben Malé Fatry celý přebíhá jsem si samozřejmě navzdory absenci běžeckého tréninku nemohla nechat ujít a tak jsem se v prosinci velice optimisticky zaregistrovala na Malofatranskou padesátku.

Teploty při tomto závodě tradičně překračují 30 °C a tak jsem celý týden před startem měla v prohlížeči otevřenou webkamerku na Chlebu, která zobrazuje i teploty. Vzhledem k tomu, že vedro fakt nedávám (a pro Míšu ještě jednou, fakt nedávám! :) ), počítala jsem s DNF, ale ani tak jsem si nechtěla nechat výlet na Fatru ujít. :) V. čeká Glockner Trail, takže na MF50 mi slíbil support a dohodli jsme se, že vzhledem k předpovědi počasí to pojmeme jako easy trekking a při sebemenším náznaku přehřátí odstupuju.

Start byl naplánovaný na 6:00, nakonec jsme oproti plánu nespali ve společné tělocvičně, kde bylo fakt vedro, ale ustlali jsme si v autě. Kde nás ve tři ráno vzbudila banda poláků, kteří dorazili na závod a svými zvukovými projevy imitovali stádo oslů. Ale aspoň nám nebylo vedro. :)
Budík v 5:00 byl pro V. dost vražednej, ale nakonec to nějak zvládl a na start jsme dorazili jen s pětiminutovým zpožděním. Vzhledem k tomu, že z Terchové se startovalo k soše Jánošíka, kam vede úzká cestička, zástup běžců jsme došli hned vzápětí a svižnou chůzí jsme pokračovali s nimi. Terchovou jsme opustili po asfaltce směrem do Vrátné doliny.

Trasa našich 30 km 

První stoupání na sedlo Príslop pokračovalo přes Baraniarky, Žitné a Kraviarské do Sedla za Kraviarským a pak následoval seběh zpátky do Vrátné doliny na první občerstvovačku.

Tam jsem málem zapomněla hůlky, nic nesnědla, jen si doplnila vak a hned jsme svižně vyrazili na Chatu na Grúni. Tam byla cesta dost příjemná, šlo se mi skvěle a V. nešetřil chválou, že ten tisíc km na kolobce za letošek je dost znát. Z Chaty na Grúni nás čekal pro mě dost nepříjemný seběh do Štefanové. Cesta byla poměrně široká, přehledná, teoreticky nebyl důvod neběžet, ale nemám letos nasbíháno, tak jsem si ten seběh ani zdaleka neužila. Potrápily mě i puchýře z bot.

V rámci prevence přehřátí jsem se rozhodla sledovat tepy - jak rychle se vrací k normálu a kolem jaký hladiny se drží. Tušila jsem, že kolem 175 tepů budu mít limit, nad kterým delší dobu nevydržím. Ve skutečnosti se moje tepy držely do 150, pak do 160 při stoupáních.

Profil

Následoval nekonečnej výstup na Velký Rozsutec skrz Tesnou Rizňu, která byla samozřejmě první prázdninový víkend zavalená turistama. Posléze se ukázalo, že to byl spíš takovej trailer k tomu, co přijde na Rozsutci. Na začátku mi začlo docházet - nevychytala jsem jídlo, takže jsem začla pravidelně při každý pauze chroustat ořechy a sušený ovoce. Na gely jsem na dlouhých štrekách definitivně zanevřela - výkyvy cukru mi nedělaj moc dobře a spíš je to při dlouhý zátěži kontraproduktivní. V Sedle Medzirozsutce už bylo poměrně vedro, takže mě pomalu začal přecházet humor. V půlce výstupu na Rozsutec mi došla voda ve vaku a tepy začly ihned stoupat ke 170 a dolu klesaly výrazně pomaleji. Necítila jsem se vůbec dobře, naštěstí nás v Sedle Medziholie čekala další občerstvovačka.

K té jsem dorazila už značně vyprahlá a proto mě oznámení "vodu nemáme, jen kolu a kofolu" moc nepotěšilo. Chápu, že jsme přišli poměrně pozdě, ale stále v čase, kdy bychom celou trať došli včas a za náma bylo ještě dost stovkařů i padesátkařů. Další občerstvovačka s vodou byla osm km vzdálená na Chatě pod Chlebom, kam vedla cesta přes Stoh a celou dobu po nechráněným hřebeni v šíleným vedru. Posílat tam lidi bez kapky vody v camelu, kterým doteď trvalo osm km cca 3 hodiny bylo od obsluhy občerstvovačky i přítomný horský služby dost nezodpovědný a dost se divím, že se nikdo při tomhle přesunu nesložil. Jeden dobrák mi sice přelil obsah svýho hydrapaku, ale nakonec jsem po zralé úvaze rozhodla, že na to kašleme. Potřebovala bych vody mnohem víc než ten darovanej necelej litr a asi by to stejně k ničemu nebylo.

Relax na Medziholie

Jak moc by to bylo k ničemu jsem zjistila, když jsme se spustili z kopce do doliny a já skrz puchejře na palcích a vnitřní straně pat (blbá pronace v neutrálních Hokách!) šla sotva krokem. Ale jako odměnu jsme si ze Štefanové sjeli do Terchové na půjčených kolobkách. Byly to historický Miba a na horší kolobce jsem snad v životě nejela. :)

V Terchové jsme vzali auto a jeli do cíle MF50, do Lipovce, kde jsme si vyzvedli batohy, dali večeři a pomalu se chystali spát, když se na obzoru objevila bouřka. Nejprve mi blesky osvětlující celé Martinky přišly pěkný, ale když se stopnul závod s ohledem na 100km frontální systém v rychlosti na pomezí vichřice a orkánu, humor mě přešel. K tomu se do cíle dostavil ještě stovkař Libor se zraněným chodidlem, který se nechal svézt z trati horskou, ale nemohl se dostat do Fačkovského sedla, kde byl cíl MF100, pro batoh a spacák. Organizátoři ho dost neslušně odbyli, že to není jejich problém a má si tam nějak dojít. Upozorňuji, že to bylo 60 km autem. Protože někdo to udělat musel, nabrali jsme do auta další dva nešťastníky ve stejné situaci a vyrazili na Fačkov. Cestou jsme si ještě užili přicházející bouřku, kdy skrz prudký vítr a mohutný déšť nebylo vidět nic a já musela jet často krokem.  Odměnou nám byl nocleh v posteli na chatě, což bylo vzhledem k počasí poměrně fajn. :)

Celkem jsme urazili 30 km, nastoupali 2 500 m a naklesali 2 200 m. Nebylo to celých 56 km, ale i tak to byl super trénink.

Shrnuto a podtrženo: MF50 je nádherný závod v krásné lokalitě, neskutečně těžký, náročný a s neskutečně špatnou a nezvládnutou organizací. Než vyčichne tahle pachuť, tak se na Malou Fatru budu vracet běhat jen sama.

V čem jsem běžela?
Hoka One One Speedgoat - měkká bota, která dala zabrat nejen mý klenbě a nártům, ale taky mi vyrobila skvělý puchejře na patě, palcích a zdevastovala malíčky :))) ale jinak je furt miluju, jak jinak :)

Kompresní kraťasy Compressport trail Running Short V2 a Gore marathonky - kombinace, která se mi prostě neoběhá a je maximálně komfortní. :)

Triko Inov8 Base Elite 125 - se zipem umožňuje skvělou termoregulaci, tílko bych kvůli odřeninám beztak nemohla mít, takže tohle bylo super a nezklamalo.

A co jsem snědla?
Jak jsem již avizovala, hory běhám na ovoce a ořechy :)