Loňský Perun Skymarathon byl můj první horský závod. Tehdy jsem dokončila pod osm hodin, poměrně spokojená (protože před limitem a vlastně bez tréninku) a letos jsem plánovala čas stlačit pod sedm hodin. Přestože letos jsem trénovala výrazně víc než vloni, chybělo mi běhání. Moje vleklé (a dosud nezdiagnostikované) nervo-svalové problémy se projevily v lednu a proto jsem za letošní rok naběhala cca 25 km. Snažila jsem se to dohnat na běžkách, dokud byly podmínky, pak na kolobce, na TRXu, v posilovně a jógou. Z posledních šesti týdnů před závodem jsem jich pět strávila ve Vídni, kde jsem dvakrát denně jezdila na kolobce do práce a z práce, pak si zaposilovala a regenerovala se jógou. Byla jsem si poměrně jistá, že letos bude Perun mnohem větší zábava a strávím na trati o něco kratší dobu.
Týden před závodem jsme dali poslední delší výlet s Trixem a dokonce cca pět kilometrů popoběhli. Běželo se mi lehce a bezbolestně, což je pocit, který prostě neznám a byla to paráda.
Den před závodem jsme přijeli do Oldřichovic na registraci a ubytovali se na Horské chatě Kozinec (což bylo kromě Javorového jediné místo, kde neměli problém se psem).
Večer jsem si jen připravila výbavu, zapomněla si nahrát do iPodu hudbu a naštěstí nezapomněla sbalit výživu. Vzhledem k tomu, že na gely se mi v horách nefunguje úplně ideálně (výkyvy cukru mi nedělají nejlíp), rozhodla jsem se letos zkusit na nějaké kratší trati oříšky a sušené ovoce. Kromě toho jsem samozřejmě brala gely od G.U., protože zůstat pod sjezdovkou s hlaďákem a kešu asi není ideální, GT tablety a slané tyčinky od Powerbaru. Na poslední chvíli mi Vítek přisypal do batohu Electrolyte kapsle od G.U., které se koupil kvůli křečím. Já na křeče netrpím, neboť běhám pod svoje možnosti a tím pádem jsem je brala spíš jako rezervu.
Na nohy jsem obula (poprvé při běhu, což byla samozřejmě blbost) Hoka One One Speedgoat, které jsem si doma sušila od zimy, kdy jsem ještě běhala. Proviant, který mě měl provázet osm hodin v horách jsem si nacpala do velkýho batohu od Salomonu včetně pertexky od Inov8 pro případ zhoršení počasí. Přes kompresní kraťase od Compressportu jsem si vzala sukni od Dynafitu (recenzovali jsme na
Rungo.cz) a triko Asics.
Po kontrole předpovědi počasí a zjištění, že opravdu má být 15 °C a slunečno jsem začala být poněkud nervozní a doufala, že se počasí přeci jenom umoudří směrem k loňským 4 °C a mlze, kdy se mi
běželo šlo báječně. Před devátou ranní mi auto zaparkované ve stínu zarputile tvrdilo, že venkovní teplota je 16 °C a já už tušila, že letos budu více než spokojená se stejným časem jako vloni. Teplo prostě nesnáším dobře a nejsem schopná si na něj zvyknout. Na startu jsem se zařadila až na konec "fronty" ve stínu a doufala, že nahoře v kopcích bude mnohem větší chládek než dole. Po odstartování nás čekalo pár set metrů po asfaltu do kopce k nástupu na sjezdovku. Vím, že v prvním kopci se tu nerozhoduje (ne že by na mý výkonnostní relaci bylo o čem rozhodovat) a proto jsem si to v klidu došla až ke sjezdovce a snažila se jen nikomu nepřekážet. Sjezdovka byla z velké části na přímém slunci a tak jsem šla straně ve stínu. Ani tam však nebylo dost chladno a já cítila, jak se nejen začínám neskutečně potit, ale jak ani pocení tělu nestačí. Začla jsem zpomalovat a když se mi začla motat hlava a měla jsem dojem, že omdlím, došlo mi, že letos tenhle závod možná ani nedokončím. Na vrchol sjezdovky jsem se dostala s vypětím všech sil jako pátá od konce. Bylo mi to dost jedno. Rozhodla jsem se doběhnout na první občerstvovačku, což už bylo jen z kopce a tam se rozhodnout, jestli závod vzdám, nebo budu pokračovat.
Seběh vedl lesem, kde jsem doufala, že se ochladím a přejdou mě závratě. Moje představy byly více než naivní, v seběhu jsem prostě nemohla zrychlit. Při jakýmkoliv zrychlení tepů mi tělo odpovědělo závratí a zimnice se mi střídala s návaly horka. Litovala jsem, že nemám tepák a nemůžu si tepy hlídat přesně. Klusala jsem si pomaličku adekvátně tomu, že na Hoky jsem nebyla zvyklá a loňskému zranění vazů v kotníku na stejném závodě. Než jsem doběhla na občerstvovačku, už jsem sice stlačila průměr na nějakých 12 min/km, což bylo lepší než jsem čekala, ale stále jsem nemohla zrychlit. Namočila jsem si do tekoucího potoka šátek a rozhodla se pokračovat. Držela jsem si svoje konstantní tempo do kopce, kde jsem předcházela očividně přehřátou kolegyni, a pak i z kopce. Rozhodla jsem se držet se v takové intenzitě, co mi nebude dělat problém a zkusit to dokončit minimálně k eliminační kontrole. Na sedmém kilometru jsem psala Vítkovi, že jsem přehřátá a že zvažuju odstoupení pod sjezdovkou v Řece. Po necelých pěti minutách mi přiklusal naproti, že mu to vůbec nejde a tak na mě beztak čekal.
Po té, co tohle předvedl i na Šelmě si začínám myslet, že se z toho stala jeho nová zábava. :)
Společně jsme se pomalu probojovali až pod sjezdovku v Řece, kde jsem se cítila poměrně v pohodě, ale zvýšení tepů ve stoupání mě zase úplně sejmulo a už dole bylo jasné, že limit na eliminačce nestíháme. Byly to čtyři kilometry a nám zbývalo necelých 40 minut. Nestihli jsme. :) s úsměvem jsme nahlásili čísla a vydali se kratší cestou do cíle, přičemž cestou mi moje boží žlutý Asics triko stihlo vyrobit díry do kůže v podpaždí (blbě umístěný šev) a druhý nevhodně zvolený kus oděvu zase díry do třísel. No tak příště už vím, co si rozhodně nevezmu. :)
V cíli jsme si užili fandění dobíhajícím a nakonec jsme se rozhodli vyrazit ještě v sobotu večer do Brna. Při scházení dolu do Oldřichovic se mi podařilo si opětovně přisednout kotník a tak myslím, že Beskydy jsou pro můj pravej kotník fakticky prokletí. :) Naštěstí letos to vypadá, že nestrávím celou sezonu s ortezou, což by bylo docela fajn. :)
Shrnuto a podtrženo, Perun byl pro mě super trénink - nakonec 24.5 km a 2000 m převýšení, ozkoušela jsem si stravu, na které víceméně při své nízké intenzitě můžu fungovat a zjistila, jaký kusy oblečení si na dlouhý běhy už nikdy nevezmu. :) Pozitivní bylo, že moje svalový problémy si daly poměrně pokoj a kromě prvního stoupání, kdy to bolelo hodně, jsem mohla místama i suverénně klusat, což vloni rozhodně nešlo. :) Takže jsem nadmíru spokojená, s počasím nic neudělám, ale rozhodně to ještě před dalšíma závodama zkonzultuju s doktorem.
V čem jsem běžela:
Hoka One One Speedgoat - s touhle botou se budu muset teprve sžít. Poslední dobou dost chodím ve Skorách a tak mě vzhledem k mým kotníkům vysoký boty dost děsí. Uvidíme. Drží v terénu dobře, tak až jim svěřím svou důvěru, bude to určitě paráda. :)
Kompresní kraťasy Compressport trail Running Short V2 a sukně Dynafit React - super kombinace, ale nesvlíká se to zrovna komfortně, což mě dost mrzí :)))
Triko Asics Graphic Scoop Top W - má blbě umístěný švy v podpaždí, které při masivním pocení a dlouhodobé zátěži dost nepříjemně dřou
Co jsem snědla:
G.U. Salted Caramel energy gel
GT tablety
Electrolyte tablety G.U.
Kešu a sušený hrušky ;)
