Půlmaratonská premiéra doma v Ústí :) 12.9.2015

Vzhledem k tomu, že kvůli mým zdravotním problémům často spíš běhám po doktorech než po venku, první půlmaraton jsem pořád odkládala. Letos na jaře to konečně začalo vypadat, že letošní sezonu strávím během, tak jsem se přihlásila na půlmaraton v Ústí nad Labem. V Ústí jsem se narodila a prožila skoro dvacet let života, tak jsem si říkala, že bude super poznat tohle město z pohledu běžce. Oproti předpokladům jsem během léta zas tolik netrénovala a pokud ano, rozhodně ne na silniční půlmaraton. Víkendy jsem trávili na horách a sem tam vytáhli koloběžky. Na jaře jsem si na Perunovi zrakvila kotník a v červenci jsem si ho při sbíhání v Roháčích pro jistotu zrakvila ještě jednou. Tři týdny před startem jsem muže při příchodu z práce vítala slovy "já tam nejdu, určitě to nestihnu jak chci, nemám natrénováno a beztak se mi tam nechce, radši běhám po horách".
A jak jsem to stihnout chtěla? První plán byl pod dvě hodiny. Pak jsem doufala, že bych to mohla zvládnout stlačit k hodině padesát. Vzhledem k tomu, že jsem letos natrénovala na silnici asi 50 km a z toho 30 v Neapoli, kde jsem se neustále přehřívala a nebyla schopná běžet rychle, to byl poměrně ambiciozní plán.

V pátek před závodem jsem se probudila ve tři ráno s knedlíkem v krku, s horečkou a celkem ukázkovou angínou. Vyčerpala mě cesta do vedlejšího pokoje pro Preventan a bylo mi tak nějak jasný, že půlku letos zase nepoběžím. Jak jsem ten závod poslední měsíc běžet fakt nechtěla, pomyšlení, že další půlmaraton odpískám kvůli zdraví mě fakt drásalo. Dopoledne jsem si šla odsedět čtyři hodiny v práci a pokoušela jsem se u Coldrexu vytvářet nějaké hodnoty. Když to nešlo, šla jsem domu spát a po šesté večer jsme vyrazili směr Ústí. Sice jsme nepočítali s tím, že půlku poběžím, ale už nás očekávala celá rodina na návštěvu, tak jsme je nemohli zklamat. V noci z pátka na sobotu jsem do sebe lila a sypala bylinky ve všech formách, spala asi čtyři hodiny a neustále si opakovala "jsem zdravá, zejtra běžím závod". Ráno jsem se vzbudila a cítila jsem se opravdu zdravá. Dali jsme si dvouhodinovou vycházku se psem do expa pro startovní balíčky a protože jsem se cítila pořád v pohodě, rozhodli jsme se běžet.
Celé dopoledne byl příjemný chládek, což pro mě bylo zásadní - teploty nad 20 stupňů fakt nesnáším při běhu dobře a hned se přehřívám. Hodinu a půl před startem vysvitlo sluníčko a dost se oteplilo. Bylo mi vedro už před startem a nedovedla jsem si představit, jak v tomhle ještě poběžím. Vzhledem k nemoci jsem se rozhodla začít svým pohodovým tempem 5:30 min/km, ve kterým tak nějak stagnuju a běhám tak všechno. Pokud by to šlo, bylo v plánu začít zrychlovat.
Start byl ve tři odpoledne, což mi s mým citlivým žaludkem dalo spoustu prostoru na přemýšlení co, kdy budu jíst a kde to potom stihnu zase vyhodit.

S mým naplánovaným časem 2:00:00 jsme patřili do posledního E koridoru. Ve 14:40 jsme se šli zařadit. Koridory už byly víceméně plné, procpat se dopředu nám dalo dost práce. Po startovním výstřelu jsme se postupně prokousali ke startovní čáře a vyrazili. Vodiči na 2:00:00 vyrazili neuvěřitelně rychle a rozhodně ne v tempu 5:41 min/km, které měli avizované na svých vlaječkách. Já si vyrazila svým tréninkovým tempem 5:30 min/km a odmítla jsem zrychlovat. Střídaly se u mě pocity zimnice a přehřátí a to celých 2,5 km, než jsem si na občerstvovačce houbičkama namočila dredy a vlastně všechno oblečení. Příjemně jsem se ochladila a v tomto duchu, takže mokrá naprosto durch, pokračovala celý závod. Ten neskutečně ubíhal, než jsem se naděla, už jsme měli za sebou pět, deset kilometrů a já se pořád cítila v pohodě. Na každé občerstvovačce mi muž donesl vodu nebo ionty a já se namočila. Nějaký čas jsme tam ztráceli, ale mimo tyto zastávky jsme udrželi průměrné tempo mezi 5:30 - 5:15 min/km. Psychicky nejnáročnější byla pětikilometrová smyčka do Svádova mezi 13. a 18. km. Bolely mě kolena (nejspíš z minulého víkendu, který jsme proběhali v Tatrách) a začínalo mi tuhnout lýtko. Byla to dlouhá nezáživná rovinka a já si musela přelízt tu půlmaratonskou zídku. S myšlenkou na to, že jsem v kuse bez zastavení uběhla dosud nejvíc asi 15 km. Poslední tři kilometry byly procházka peklem. Hlava trvala na tom, že dál neběží, protože to pod dvě hodiny nějak stihnu. Ubezpečení, že máme do limitu asi 17 minut mě spíš demotivovalo a hlava to používala jako jeden ze zásadních argumentů. Nohy se k ní docela ochotně přidaly, neuvěřitelná bolest kolen, k tomu tuhnoucí lýtko a vlastně je to celé nějaké dlouhé, ne?
Posledních 800 m bylo nekonečných a oproti svým zvykům jsem si sprint do finiše odpustila.
Do cíle jsme doběhli po 1:58:42, oficiální čas jsme nestihli o 23 vteřin pod dvě hodiny. Hodinky mi ukazují průměrné tempo 5:33 min/km, takže jsem běžela podle plánu s tím, že druhá půlka byla rychlejší než první. Asi jsem se míň zdržovala na občerstvovačkách. :)

Oproti předpokladům mě tenhle městský masový závod docela oslovil, neuvěřitelná energie, všude spousta fandících lidí, music pointy byly naprosto super, dobrovolníci užasní, skvělá atmosféra. :) Do příště třeba natrénuju a budu zdravá.
Obrovský dík patří mému nejskvělejšímu muži, který mě psychicky podporoval před závodem (a dělá to tak celou dobu, co se známe), během závodu se o mě ukázkově staral a je tu pro mě kdykoliv si zamanu. :)

Před startem jsem si dala jeden G.U. Roctane a druhý na cca 11. km.
Na sobě jsem měla Splity od Gore (mazání na stehna zůstalo v Brně, což jsem při sprše večer náležitě oplakala), tílko Adidas Response Cup Tank Top (které má všitou podprsenku na mnohem obdařenější ženy, tak pod něj nosím Adidas Racer Bra) a čelenku Compressport. No nohy jsem obula Mizuno Wave Inspire 10 a tempo mi oznamovaly moje milovaný Polar M400.

Hon na Šelmu ve Vysokých Tatrách 22.8.2015

 Slovenští organizátoři v čele s Matúšem Vnenčákem ze slovenského zastoupení Dynafitu stvořili neuvěřitelnou bestii, která se prohání náročným technickým terénem po vysokotatranské žule a belianském vápenci. Své pronásledovatele žene Tatranská Šelma přes celou tatranskou magistrálu a těm, co se nebojí o svoje kolena a holeně dopřeje dechberoucí výhledy na plesa, vodopády, kamzíky a jiné tatranské skvosty. Kdo chtěl uspět, musel zdolat 55,1 km dlouhou trasu s převýšením přes 3 000 m za méně než 11,5 hodin (eliminační brána byla na oficiálním 31. km po 5,5 hod).
Svými parametry si trasa vysloužila označení Short Distance Ultra SkyMarathon a přestože jsem už jeden SkyMarathon absolvovala, Tatranská Šelma mi jasně naznačila, že v Čechách sky prostě neuděláte.

Tatranská magistrála

Šelma byla můj první opravdu horský závod a s registrací jsem dlouho váhala. Po mé jarní premiéře v Beskydech na Perun SkyMarathon s výrazně těžšími parametry (41 km a téměř 3200 m pozitivního převýšení) jsem postupně vlivem pozitivní selekce paměti nabyla dojmu, že papírově lehčí Šelma mě nemůže rozházet. Definitivní ano přišlo po příjemném běžecky stráveném víkendu v Roháčích, kde jsem si sice opět zrakvila kotník, ale zároveň si i připoměla, jak miluju běhání z kopců. Tréninková příprava na Šelmu už ale neproběhla, spoléhala jsem na nachozené a nasbíhané kilometry po horách, přestože letos jsme v horách nestrávili tolik času jako vloni. Psychická příprava spočívala ve shlédnutí fotek a přečtení reportů z loňska.

Na místo určení jsme jeli s Tiborem, abych nemusela řídit v neděli domu. Ubytovaní jsme byli v cíli, v tělocvičně ve Ždiaru, odkud nám v sobotu ráno jel autobus na start.



Start Tri Studničky 8:00 - startuji v zadní třetině, vzhledem k problémům s lýtky se rozhoduji první dva až tři km do kopce jít. Jedno lýtko mi tuhne a tak jsem brzo třetí od konce. Cesta stoupá úzkou pěšinou a když se konečně rozšíří a začne se houpavě klesat ke Štrbskému, nasazuji výklusové tempo a těm posledním se trhám, abych vzápětí předbíhala další. Neuvěřitelná vzpruha je skupinka asi třiceti důchodců, co nám fandí jak o život. Předbíhám Petra a Terku, cyklisty, co s námi jeli z Brna.
Štrbské pleso 9.3km  - první občerstvovačka, šupnu do sebe PowerGel z vlastních zásob, zapiju kelímkem iontů a uzmu si půlku banánu na stoupání na Ostrvu, tam se bude hodit. Cesta vede chvilku po rovince kolem plesa, pak poměrně ostře stoupá a následně traverzuje na Popradské. Předcházím/předbíhám lidi, konečně se zahřívám a kde to jen trochu jde, tak běžím. Cítím se skvěle, pod Ostrvou mám tempo skoro 8 km/hod, což je paráda, plánuju si doběhnout na deset hodin, takže mi bude stačit 5,5 km/hod.

Popradské pleso

Popradské pleso - Přichází první křeče v břiše. Cestou nahoru do sebe nacpu banán, GT tabletu, gel od G.U., který mám v horách vyzkoušený a konverzuju s okolím. Sem tam se na někoho pověsím, zásadně se snažím držet lidí, co jdou pomaleji než chci, nechci se utavit v prvním kopci. Bohužel mi vždycky po nějaký době uhnou a já jim ujdu. Zhruba v půlce se ohlídnu a vidím Petra a Terku, jak se neúprosně blíží. Cyklisti. Petr mě vzápětí prakticky předběhne, s Terkou vycházíme na vrchol společně.
Sedlo pod Ostrvou -  Hodinky ukazují 16 km místo očekávaných 19, začínám trochu stresovat a rozhoduju se, že jsem dost čerstvá a místo plánované pauzy pokračuji. Moje nohy na to měly ale opačný názor, nějak se nestíhají zvedat, takže za dvě stě metrů moje levé koleno poprvé potká tatranskou žulu.
Tuhle část magistrály znám, vloni jsem jí šla s Trixem. Pěšky. A opačným směrem. Dneska mi přijde houpavá, technicky náročná a hlavně plná lidí. Vyskládaný chodníček, který si pamatuju (ach ta selektivní paměť!) potkávám naprosto minimálně, většinou se snažím nezabít. Rovinky a zkopce se snažím popobíhat, do kopce jdu. Petr mi mizí v dáli a Terka nás nestíhá už od Ostrvy. Na kamenech běhat neumí, bojí se. Po dvou kilometrech mě začne zlobit žaludek. Místo obvyklého signálu "mám hlad, naval něco tuhýho" přechází rovnou do křečí. Chce se mi zvracet. Sednu si a s výhledem si dávám domácí flapjack. Snažím se nepozvracet a vydávám se dál. Nejde mi zrychlit, průměrná rychlost se drží pod 6 km/hod a do eliminace daleko. Kilometry na hodinkách mi vůbec nesedí s trasou závodu, začínám být nervozní a vím, že eliminaci tímhle tempem nestíhám.

Velické pleso u Sliezského domu

Sliezský dom 25.1 km - velká občerstvovačka a velké překvapení v podobě Vítka, který usuzuje, že by to dneska na bednu nebylo, tak na mě čeká a chce jít se mnou. Přestože se mi chce z jídla zvracet, sním chleba se sádlem a doufám, že to v žaludku vydrží. Petr také čeká a chystá se jít s náma. Tak uvidíme.
Hrebienok 31.3 km, 13:26 - Eliminační brána, kam jsme dorazili čtyři minuty před limitem. Chci ionty, ale mají jen vodu. Tak beru půlku banánu do kapsy a jdeme. Nemůžu se donutit běžet. Nechci gel, nechci flapjack, z představy jakýhokoliv jídla se mi chce zvracet.Občas si něčím doplním energii, zrychlím a za chvilku se zase zbrzdím, místama se sotva ploužím, chybí mi energie. Zapomněla jsem doplňovat pomalé cukry a z gelů už mám žaludek v křečích.

Hrebienok

Skalnaté pleso, Skalnatá chata - Nakonec zastavujeme na polívku na Skalnaté chatě. Jíst se mi jí nechce, ale musím do sebe dostat něco teplého. Dává se do mě zimnice a mám obavu, že to nedojdu. Za chatou se vydáváme pořád do kopce. V jednu chvíli mě napadne, že jsem se ještě nedívala po kamzících, zvednu oči od cesty a je tam. Stojí na skále a pase se. Pořád se šplháme nahoru, už mi to nejde, ploužím se sotva 3 km/hod, možná ještě pomaleji. Konečně jsme na hřebeni, když vidím ten seběh, chce se mi brečet. Tady nepoběžím. Kolena už sotva drží rovnováhu a k chatě u Zeleného plesa je to ještě docela kus. Ale jakmile se cesta srovná a změní v hliněnou cestičku, rozbíhám se... a sedřu si puchýř na palci. Chce se mi brečet ještě víc než doteď.

Chata pri Zeleném plese 42.9 km -  Druhá velká občerstvovačka, poslední před cílem, přestože jsme skoro poslední a kluci skoro nic nemají, pro chleba se sádlem mi skočí do chaty. Zjišťujeme, že to máme do cíle ještě 12 km a času už jen 2,5 hodiny. Kluci na občerstvovačce nám moc nevěří, i když se snaží tvářit, že ano. Snažím se po několikáté navrhnout Petrovi, ať pokračuje bez nás. Já ho zbytečně brzdím, ale nechce. Vycházíme do Belianek, beru si gel a v návalu energie si "vyběhnu" půlku kopce. Pak narazím do zdi. Petr nás předchází a já se ploužím sotva krokem. Cesta na hřeben je nekonečná a když se tam za mohutné podpory od Vítka konečně doplazím, otevře se nám pohled na malé sedlo a za ním se tyčí další hřeben. Chce se mi brečet, zvracet a nejvíc se všeho sednout a spát.  Zabalit to nejde, musím jít dál. Když se konečně vydrápu na vrchol, snažím se přemluvit Petra, ať jde dolu sám. Do limitu nám zbývá hodina dvacet a podle směrovníku je to dolu chůzí skoro tři hodiny. Chce to dokončit s náma a tím mě hecuje do běhu. Sbíháme do sedla a pak následuje strmý sestup do doliny. Hlína, kluzký vápenec, kameny, sešup. Bolí mě každý krok a udržet rovnováhu je čím dál těžší, ale snažím se. Aspoň trochu běhatelný úseky klušu, zbytek se snažím jít jak to jen jde. Je to nekonečná hodina plná bolesti a zatnutých zubů. Pak se konečně dostáváme dolu. Zmizí velké kameny a já můžu běžet, čeká nás pět kilometrů do cíle a máme necelou půlhodinku. Běží se mi lehce, po 47 km v horách mám dojem, že po rovné hladké silnici bych mohla běžet zbytek dne. Ale vím, že do cíle mě čeká ještě 500 m do prudkého kopce. Pod kopcem máme čtyři minuty do limitu a s vědomím že to stihnu, přecházím do chůze. Když přecházíme silnici a nastupujeme na závěrečné stoupání ke škole, potkáváme skupinu závodníků. Všichni začnou fandit, tleskat a povzbuzovat, tak prostě musím běžet. Chce se mi brečet bolestí a vyčerpáním, ale nedovolí mi se zastavit. Cílovou bránou probíhám s časem 11:29:48 a místo jásotu se svalím na zem. A čekám křeče. Když nepřichází, vezmu si nabízený tatranský čaj a odkulhám do ledové sprchy. :)

Všichni v cíli 

Šelma mě prohnala po Tatrách a rázně mi vysvětlila, že podcenit ji se nevyplácí. Dneska vím, kde všude jsem udělala chybu a do příště snad vyřeším výživu a možná i něco natrénuju. Byla to cenná zkušenost, nádherný závod a můj nekonečný vděk patří nejen klukům, díky kterým jsem závod dokončila, ale také organizátorům a všem dobrovolníkům, co se na organizaci podíleli.


V čem jsem běžela:
Asics GEL-FujiSensor 3 GTX - bota ošklivá jak noc, robustní, odolná a měkká. Taková tedy měla být. Po 200 km je svršek potrhaný o kameny a větve a ve špičce je bota vyšlapaná natolik, že neposkytuje žádnou ochranu proti ostrým kamenům. Ale drží skoro na všem, tak nebyla jiná volba.
Kompresní návleky na lýtka Compressport R2 - ani se nehnou, paráda!
Kompresní kraťasy Compressport trail Running Short V2 - naštěstí jsou dlouhé, takže i když se shrnují nohavice, tak se nehnou v rozkroku a nedřou se mi stehna. Mají vysoký pas, což mi nevadí. Stehna mě bolí výrazně míň než po Perunovi, jestli je to díky kraťasům nebo odlišným profilem netuším, ale je to příjemné.
Kalhotky Craft Cool boxer, podprsenka Adidas Racer Bra, ponožky Triexpert Training (ze kterých mám puchýře)
Kraťasy Gore - maratonky na silnici obstály v horách na jedničku.
Triko Inov-8 Base Elite 125 - hodně dlouhý zip, což je super, ale sune se pořád nahoru.
Návleky na ruce Gore - perfektní, bez nich si dlouhý běh v horách neumím představit.
Bunda Inov-8 Race Elite 105 Windshell - využila jsem jí asi třikrát během závodu, tradičně skvělá, i když má také tendenci se sunout nahoru.

Co jsem jedla:
PowerGel Black Currant - nesedl mi.
G.U. Salted Caramel a Roctane Energy Gel - moje oblíbené
GT tablety
Domácí flapjacky (recept modifikovaný z trailove.cz)

Vysmátá v cíli a křeče nikde :)